Muzeum Tirpitz zatím znám jen z fotek, ale to, co jsem viděla, mě naprosto uchvátilo. Nějak se k němu musím dostat! Nejdřív vidím jen hobití kopce a nory, písek a keře. Béžová, šedá, zelená, měděná a pak je konečně přede mnou: bunkr Tirpitz, který tady Němci postavili za války, ale nikdy nedostavěli. A hned vedle něj obří měděné záseky do země. Jako kry, které se za chviličku srazí. Muzeum navrhl dánský architekt Bjarke Ingels a zadání nebylo zrovna snadné: vymysli muzeum, které bude neviditelné! Takže vykutali obří jámu hned vedle bunkru a veškeré expozice jsou pod zemí, nad ní jsou jen měděné kry a na nich písek. Všechno je tu prorostlé s přírodou a naprosto přirozeně se podvoluje písku, který třeba za pár let to muzeum zasype. Obcházím ho kolem dokola a pak jdu dovnitř a nestačím se divit. Před půl hodinou otevřeli a u kasy už jsou fronty. A to je ještě nic, oproti tomu, co bude za hodinu. Jak mi říká manažerka Marie: takhle narváno je tady od loňska, kdy otevřeli, téměř neustále. Za den dva tisíce návštěvníků, hlavně Němci, Dánové nebo Holanďani. Tak se jdu podívat, co je zajímá. V expozici je téměř ticho, všichni mají u ucha audioprůvodce a poslouchají bezpočet příběhů. Žádná chronologická linka tu není, takže si můžeš vybrat cokoliv, co tě zaujme. Někdo se jde podívat na vývoj života na pobřeží, kde je jantar, někdo jde na každodenní život rybářské vesničky, která se postupně měnila v oblíbené letovisko pro malíře a někoho zajímá bunkr a jak se měnil život vojáků a život místních obyvatel. Někteří se museli vystěhovat, jiní mohli zůstat. A pak jsou tu love story: německý voják / dánská dívka. A jak je to dál? Kuk na fotky:)