top of page

Zkuste si představit muzeum, kde bude o ženách, které chodily s nacisty, o mužích, kteří kolaborovali a vraždili odpůrce nacismu. V muzeu budou nejen vzpomínky nacistických pohlavárů, ale i vzpomínky členů odboje. Nebo vyprávění dětí, které se nebály vojáků, ale kolaborantů. Zní vám to jako sci-fi? Asi bych si to taky myslela, pokud bych neviděla nově otevřené Muzeum okupace Besættelsesmuseet v Aarhusu, což je druhé největší město Dánska. Ta otevřenost, s jakou prezentují jednotlivé příběhy každodenního života, mě hodně zaujala. Můžete tady nahlédnout na důležitou kapitolu moderní historie z mnoha úhlů pohledu. Nikoliv podle ostré dělící linky: viníci a oběti, ale jinak. Ukázat nejen vzájemnou provázanost osobních i pracovních vazeb ve společnosti, v zaměstnání, ale i v rodinách. Nenabízet pouze konstatování: bylo to takhle, ale popostrčit návštěvníky k tomu, aby se zamysleli nad tím, že spousta situací nebyla tak jednoznačná, jak se na první pohled může zdát. V expozici je několik tzv. dilema míst.
Obyčejné černé magnetické tabule, kam každý může dát magnetku podle toho, co si myslí o daném problému. Na první přečtení to zní naprosto jednoznačně. Třeba otázka: je v pořádku, že Dánové za války obchodovali s Němci? Možná okamžitě řeknete, že není, ale…pak si čtete konkrétní příběhy a vyjádření a už to není tak jednoznačné. Nebo příběh jednoho z nejznámějších dánských kolaborantů, který se nadchl pro nacistické ideály a kvůli nim zavraždil desítky lidí. Je v pořádku, že byl po válce popraven? Jasné ano? Jasné ne? Mohlo by se zdát, že všechno se dá „snadno“ odsoudit z dnešní perspektivy, ale cílem této expozice rozhodně není soudit, ale zamyslet se nad konkrétními lidskými osudy během okupace i po válce.
Poprvé jsem Muzeum okupace viděla před třemi lety a bylo to zklamání. Vypadalo totiž úplně jinak než většina dánských muzeí, která jsou zajímavá obsahově i vizuálně. Tady byly leda řady vitrín s exponáty. Prošla jsem si ho s ředitelem Sørenem Tange Rasmussenem, který mi vyprávěl spoustu zajímavých příběhů. Jenže já jsem tehdy nedokázala poskládat ten obrázek každodenního života z těch všech exponátů. Současná expozice je naprosto jiná. Najednou tu nestojím bezradně mezi vitrínami, ale hltám jeden příběh za druhým a některé otázky mi budou ještě dlouho doznívat v hlavě. „Náš tým se zaměřil hlavně na to, že jsme chtěli ukázat rozmanitost života v Aarhusu. Pátrali jsme v dánských i v německých archivech. Dohledávali informace o jednotlivých obyvatelích města, abychom mohli přiblížit, jak se to tu změnilo. Co se dalo uvařit z potravin, které byly na příděl, jaká byla výuka na školách nebo jak místní reagovali na přítomnost německých vojáků,“ vyprávěl mi kurátor Martin Brandt Djupdræt, který mě tentokrát provázel muzejní expozicí. Tisíce střípků, které jsou poskládané do naprosto fascinující mozaiky, kde můžete chodit klidně dvě hodiny a pořád to bude málo. Rozhodně stojí za zmínku, že toto muzeum je soukromé a dotované nejen městem, ale také několika soukromými nadacemi, mezi ty největší patří obchodní dům v Aarhusu.
Návštěva tohoto muzea mě opět vrací k tomu, co se ptám stále dokola: kdy se dočkáme muzea moderní historie v Česku? Strašně nerada používám slovní spojení „Ani x let po revoluci nemáme tohle nebo tamto“, ale v tomhle případě je to přesně, co mi chybí! Muzeum moderní historie, kde se představí provázanost příběhů v naší zemi. Ano, bude stát hodně peněz, ale hlavní bude něco jiného: kdy už se konečně spojí síly kurátorů, historiků, výtvarníků a pedagogů? Inspirace tu je, ale stále se přešlapuje na místě a výsledek v nedohlednu…

bottom of page