Vojáci na kolech, film noir, western a baterka. Co má tohle všechno společného s odbojem? Na to je snadná odpověď – zajděte se aspoň takhle virtuálně podívat do Muzea svobody v Kodani aka Frihedsmuseet. Uvidíte velmi zajímavou a nápaditou expozici, která byla otevřena letos na jaře a připomíná betonový bunkr. Uvnitř se postupně dozvídáte, co se stalo pár hodin po okupaci Dánska, 9. dubna 1940. Nedaleko hranic s Německem byla vojenská jednotka. Pár desítek vojáků na kolech a motocyklech proti obrněným vozidlům z Německa. Co asi zmohli si možná umíte představit…zní to jako naprosto bláhový nápad, ale vzdor je vzdor a oni museli něco udělat i když jim bylo jasné, že nemají šanci proti obří přesile. V muzeu uvidíte, co se dělo dál. Jak během následujících měsíců přibývalo Dánů, kteří se chtěli nejrůznějším způsobem zapojit do odboje: od roznášení letáků, kódování zpráv až po sabotáže na železnicích. Jenže jak tohle všechno znázornit v muzejní expozici? Stačí popřemýšlet a hned máte nápadů habaděj: vyzkoušíte si kódování, navigování baterkou letadel i tisk letáků. Zase jsme u toho, že interaktivní expozice neznamená nutně „klikání na displej“. Existují i jiné způsoby, jak něco zažít. Pro mě jeden z nejsilnějších zážitků tento: vejdete do místnosti, kde se na dvě plátna promítá setmělá obloha a vidíte, jak se k vám přibližují letadla. A je jen na vás, zda je zvládnete navigovat, kam mají přistát. Máte baterku a musíte vyslat vzkaz morseovku (trénink ze skauta se mi dost hodil). Je to „jenom jako“, ale i tak máte pocit, že děláte něco, co v tu chvíli bylo naprosto zásadní. Co je ale nejdůležitější, že tohle muzeum není pouze o odbojářích, ale také o dánských kolaborantech. Trochu mi chyběla vyváženost, kdy bych očekávala, že tady bude mnohem víc o roce 1943, kdy byl po celém Dánsku zátah na celou židovskou komunitu a díky odboji se většině podařilo uprchnout do Švédska. Mohlo by tu být víc nejen o téhle záchranné akci, ale také víc o poválečném zúčtování s kolaboranty. Mohlo by se to pojmout úplně jinak, ale podstatné je, že tu není tendence něco zamlčovat. Tohle muzeum pracuje hodně s estetikou filmu noir, kde vnímáte tenkou hranici mezi světlem a stínem. Hlavou mi běželo, jak je to přesné – ukazovat dějiny s tenkou hranicí dobra a zla. Ukazovat dějiny nečernobíle.